BLOG
Prošli jsme 30 domů na Bali, abyste vy už nemuseli. Zde je náš příběh
👤 Ondra | 📅 6. května 2026 | ⏱️ 6 minuty čtení
Dva měsíce jsme nocovali v jednom pokoji na dvou matracích u tchánovců na vesnici na severu Bali. Nebýt tohoto období, možná bych neměl tolik poznatků o životě na venkově, jako bylo například požehnání rodinného pozemku s opečeným seletem. Nesmírně si toho vážím. Bylo to období, kdy jsme 24 hodin denně žili jako tři generace pospolu. Občas jsem narazil na kulturní rozdíly, ale vesměs to bylo poklidné soužití, kdy naše děti mohly být intenzivně vychovávány i rodiči od Yani. Tento článek je shrnutím toho, jak trnitý byl náš proces hledání ideálního bydlení na Bali.
Velká očekávání a srážka s realitou
Již od začátku jsme měli konkrétní představu o tom, kde se chceme usadit. Yani vždy toužila po bydlení na jihu Bali v oblasti Jimbaran. Je to místo, které nabízí spoustu nádherných a dostupných pláží v okolí, kde bych se mohl realizovat i já při surfování. Od návratu z Austrálie jsem měl v plánu se zdokonalit a přejít z dlouhého prkna na krátké.
Člověk míní, život mění. Brzy jsme začali narážet na realitu. Přes Facebook, Rumah123 a OLX jsme začali hledat domy, které připadaly v úvahu. Začínali jsme s ročním rozpočtem kolem 50–80 milionů IDR (65–100 tisíc Kč). Našimi kritérii byly 3 ložnice, strategická lokalita a zkrátka to, abychom se tam cítili dobře.
Úmorné prohlídky a první zklamání
Každý den strávený prohlídkami byl celkem náročný. Naložili jsme obě děti (3,5 a půl roku) a samotný 80–100 km dlouhý přesun od tchánovců trval i 4 hodiny. Pamatuji si na první inspekce, jako by to bylo včera. Nejdřív nás čekal dům (indonésky „rumah“), který na fotkách vypadal velmi slušně. Měl sice jen 2 ložnice, ale lokalita na Jimbaranu nám seděla a k tomu byl naceněn na 55 milionů IDR s možností smlouvání.
Pak jsme ale přijeli na místo. Vkročil jsem dovnitř a po pár vteřinách mi bylo jasné, že tohle nebude to pravé. Stále probíhaly dokončovací práce, ale bylo vidět, že dům je v žalostném stavu – od plesnivých zdí přes malý tlak v potrubí až po odpadky poházené všude v okolí. Yani to však dohrála do konce, aby si natrénovala vyjednávání s makléřem. Ptala se na všelijaké podrobnosti, například jaká je tam elektrická přípojka, odkud se bere voda a kdy bude dům k nastěhování. Ještě než jsme místo opustili, zkusili na nás klasický trik: prý mají hodně zájemců, a tak bychom měli s rozhodnutím spěchat.
Na co si dát pozor při hledání vily na Bali
Druhý dům, na který jsme se jeli podívat, byl dvoupatrový na Nusa Dua, hned vedle zeleně. Občas z něj šlo zahlédnout z okna opičky. Na první prohlídky s námi ještě jezdil tchán, ale i u druhého domu kroutil hlavou, že to není dobrý kup. Zatímco já měl problém se třemi vysokými vysílacími věžemi v blízkosti, tchánovi se nelíbilo, že dům byl na konci slepé ulice, za kterou byla už jen džungle.
Balijci jsou velmi pověrčiví a existují jisté okolnosti, za kterých není vhodné na daném místě bydlet. Dům byl za 90 milionů IDR (cca 110 tisíc Kč), vcelku v dobrém stavu, plně vybaven a s balkónem v prvním patře. Následovala třetí prohlídka, opět na Nusa Dua za stejnou cenu. Tentokrát jsme na agenta čekali půl hodiny. Když dorazil, choval se velmi arogantně a vnitřek domu, který se nacházel ve vyloženě lokální oblasti, byl v katastrofálním stavu. Začali jsme si s Yani uvědomovat, že sehnat bydlení podle našich představ nebude žádná legrace.
Problém č. 1: Skryté plísně a špatná kvalita staveb
V následujících dvou měsících jsme alespoň jednou týdně vyráželi na inspekce. S každým dnem jsme byli zkušenější, efektivnější a zkrátka jsme získali oko na to, které inzeráty jsou relevantní a které ne. Do karet nám však nehrála jedna věc: od covidového období vystřelily ceny nemovitostí strmě nahoru. Ceny, které si Yani pamatovala, už byly na hony vzdálené skutečnosti.
Když jsme zjistili, že na hezké bydlení na jihu prostě nemáme rozpočet, začali jsme přemýšlet nad tím, že se vzdám surfování a obchodních příležitostí na jihu a usadíme se 45 minut od tchánovců v okolí pláže Lovina. Myšlenka byla taková, že bychom si pronajali pěknou vilu s bazénem, podnajímali ji turistům a nabízeli jim k tomu naše služby. Přišlo ale další vystřízlivění. Čím více jsme Lovinu a okolí navštěvovali, tím více nám docházelo, že na severu je sice krásné ticho a klid, ale turistů je pomálu. Pravděpodobnost úspěšného byznysu tam byla nízká.
Na severu jsme navštívili asi 10 nemovitostí, ale v 90 % případů se nám nelíbily. Hlavním důvodem byla špatná kvalita stavby. Jak mi zmínil jeden Čech, který na Lovině žije už 15 let – po pár letech se z takových vil stane zatuchlina. Často jsme naráželi na provizorní řešení, kterými místní maskují plesnivé zdi. Zkrátka vezmou PVC panely se vzorem dřeva či dlaždic a nabouchají je na stěnu. Plíseň se zakryje, ale bůhví, co za těmi panely bují dál. To pro mě bylo jedno z hlavních varovných znamení, po kterém jsme bydlení automaticky zamítali.
Problém č. 2: Bydlení u hřbitovů a lokální rituály
Jedno bydlení na severu se nám nakonec líbilo. Cítil jsem se tam dobře a usmlouvali jsme nájem z 10 milionů IDR měsíčně na 8,3 milionu. Vyvstal ale další problém. Manželka, ačkoliv je Balijka, nechtěla žít ve vyloženě lokální vesnici, kde by se musela neustále zapojovat do místních ceremonií a rituálů.
Dalším obrovským úskalím na Bali je bydlení blízko hřbitovů. Co běžným turistům připadá jako každý jiný chrám, je ve skutečnosti často hřbitov. Místní by v žádném případě v blízkosti těchto míst nebydleli, ale protože jsou okolní pozemky velmi levné, cizinci si tam staví investiční vily na pronájem. V jedné takové jsme 3 noci spali. V popisu na Airbnb stálo, že hosté zde najdou „klid a mír“ (kdo by ho u hřbitova nenašel, že?). Místní však věří, že se na hřbitovy slétávají duše zemřelých a panují tam velmi silné a těžké energie. Rozhodně se nedoporučuje, aby blízko hřbitova brečelo miminko nebo dítě. Jsou to věci, které turista nikdy neřeší, ale já, jakožto člověk žijící zde s rodinou, musím. Zpětně jsme dokonce zjistili, že v Sanuru jsme také spali ve vile jen 200 metrů od hřbitova, a Yani se tam už tehdy necítila dobře.
Modernizace hledání a tvrdé vyjednávání
Každodenní procházení inzerátů mi začalo zabírat příliš drahocenného času, a tak jsem vymyslel a zrealizoval automatizaci. Jednou denně mi do Telegramu začaly chodit relevantní nabídky, a já se tak hledání mohl věnovat pouhých 5 minut místo 2 hodin.
Naše preference se opět změnily a rozhodli jsme se, že zkusíme najít něco na jihu za každou cenu. Přece jen jsme u rodičů strávili přes měsíc, takže se předpokládalo, že na sever už nebudeme muset jezdit tak často. Vzdali jsme se i myšlenky, že si pronajmeme dražší vilu a budeme ji podnajímat. S přibývajícími daty z trhu jsem zjistil, že naháníme zhruba 10 % relevantních nabídek, zatímco 8 až 9 domů z 10 zkrátka není kvalitně postavených.
Zkusili jsme i oblast Seseh (vedle Canggu), která ještě není tak přelidněná. Ubytovali jsme se v rezidenčním bloku s ochrankou nedaleko Tanah Lot a odtud jsem na skútru projížděl každou ulici a sháněl offline kontakty. Získal jsem jich šest, ale vily byly od 200 milionů IDR výše. Jedna se nám moc líbila, neměla chybu, ale po sdělení našeho rozpočtu bylo jasné, že se nedohodneme. Majitel doufal, že jakmile vilu uvidíme, zkrátka mu ty peníze dáme.
Offline hledání jako klíč k úspěchu
Nakonec jsem se rozhodl pro rázný krok: vyrazíme se dvěma malými dětmi na prohlídkovou šňůru s tím, že se k tchánovcům nevrátíme, dokud něco nenajdeme. Jako základnu jsme si pronajali domek na Nusa Dua. Každý den jsem na skútru projížděl Sanur i okolí a sbíral offline kontakty. V Sanuru jsem takto projel snad každou ulici a získal dokonalý přehled.
Těsně před tím, než to žena chtěla vzdát, jsme měli domluvené poslední 2 prohlídky. První byla v rezidenci Widjaya v Sanuru. Zatímco si náš syn začal okamžitě hrát s místními dětmi, my šli na prohlídku domu za 130 milionů IDR. Manželce se líbil, ale mě praštil přes nos známý zápach zatuchliny a na stěnách jsem opět viděl ty zpropadené plastové panely.
Šel jsem se projít po ulici. O dům vedle byly otevřené dveře, tak jsem nakoukl dovnitř, abych zjistil, jestli i tam mají na stěnách PVC panely. Nebyly tam. Na balkóně však stála žena s dětmi a podezřívavě mě pozorovala. Sešla dolů a vyklubal se z toho velmi příjemný rozhovor s Rakušankou Magdou. Vyměnili jsme si čísla a já získal důležitý kontakt.
Konec dobrý, všechno dobré
Právě přes Magdu jsme se dostali ke správci, který měl kontakty na všech 40 majitelů domů v této rezidenci. Volné byly zhruba tři domy, ale jen jeden spadal do našeho rozpočtu. Šli jsme si ho prohlédnout a nebylo o čem diskutovat – byl perfektní.
Jediné, co nás překvapilo, byl tenký zelený had na zápraží. Mohlo to být znamení, a tak jsme volali rodičům Yani, jak si to vyložit. Ujistili jsme je, že had nevplazil do domu, jen nehybně stál v pozoru. Zjistili jsme, že šlo o neškodnou užovku, a balijský výklad zněl jasně: přišla se s námi seznámit, protože je to ochránce domu.
Yani nakonec usmlouvala cenu na 100 milionů IDR, což byl náš absolutní strop. Plácli jsme si. Na samotné nastěhování jsme si však museli počkat. Tchyně otevřela balijský kalendář a zjistila, že nejvhodnější den pro nastěhování je 30. dubna. První dvě noci s námi v novém domě strávili i tchánovci, aby provedli řadu tradičních očistných rituálů. Teď už bydlíme, máme základnu a jsme maximálně spokojeni. O tom, jak se nám zde po prvních týdnech žije a na co si dát pozor v moři, se dočtete v mých postřezích ze života v Sanuru.
Ušetřete si nervy. My už víme, jak na to
Tímto dvouměsíčním dobrodružstvím vznikl náš nový projekt www.balivillahunter.com, kde propojujeme vše, co jsme se během našeho pracovního i osobního života naučili.
Při hledání ideální nemovitosti na Bali už nemusíte procházet desítky plesnivých domů a ztrácet čas. Máme implementovaný AI model pro vyhledávání vil a domů, trh známe dokonale z offline i online světa a rozumíme lokálním specifikům, která cizinec běžně neodhalí. Zahraničním zájemcům nabízíme komplexní služby: od vyhledávání vil a fyzických prohlídek, přes ověřování stavu nemovitosti, až po tvrdé vyjednávání o ceně.